El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych prošel touto zázračnou cestou znovu. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Čtvrtek, 2.10.2014., 25. den: La Faba - Triacastela, 25,7 km
Staří italští a španělští chlápkové jak se sluší a patří prochrochtali resp. propilovali celou noc. Měl jsem dojem, jakobych ležel ve výkrmně prasat kombinované s dřevařským závodem. Nevyspalý jsem se ráno vypotácel do kuchyně, uvařil si čaj a kafe. Zbylý margarín mi vystačil na dvě malé topinky. Tady jsem se ještě jednou setkal s Lizou a Andrejem a při snídani jsme si opět dobře pohovořili. Hodil jsem něco málo do truhličky a pak si už nazouval boty. Sezuté koupelnové sandále jsem si chtěl zabalit do jejich igelitového sáčku ale sáček nikde. Nevadí, z nákupů potravin mám sáčků dost. Vyndal jsem tedy jeden z nich. A mezitím mne maďarsky pozdravila nějaká dívka. Povědomá mi byla, ale kvůli ospalosti jsem ji hned nepoznal. Není divu setkali jsme se jen jednou ve společnosti několika jiných lidí, taky poutníků. I Edina jde cestou do Santiaga již podruhé, tentokrát se svým přítelem.
Strmá a kamenitá stezka se poté, co za sebou zanechám La Faba pokračuje směrem vzhůru, ale stoupání je místy už poněkud pozvolnější. Na vrchu O Cebreiro i letos fouká chladný a silný vítr. Podůl zdi kostela tam nějakou dobu hledám nově založenou kešku ale nenalézám ji. Okolí kryje široko daleko kryje vrstva mlhy, stejně jako tomu bylo za Rabanalem a Villafrankou. Tady nahoře je ale počasí je pro pěší tůru tady nahoře ideální. Slunce silně září, přesto není horko. A to díky tomu, že i za O Cebreiro se ještě pěkný kus cesty pohybujeme v nadmořské výšce 1200-1300 m. U obří sochy poutníka na výšině Alto San Roque se opět nechám někým vyfotit ale protože socha se dívá směrem na Santiago, tedy na západ a slunce svítí dopoledne z opačného směru, ani teď se fotka moc nepodařila. Na následujícím úseku není přede mnou ani za mnou není ani živáčka, a tak se bavím tím, že natáčím video o svém svižném pochodu a přitom si zpívám "Orange Blossom Special" Johnnyho Cashe s textem poněkud upraveným ke Caminu. Před Biduedo, v baru při cestě doháním Ada, který tam popíjí svou oblíbenou Zero Coke. Ad strávil předešlou noc v albergu v La Laguna de Castilla, ležícím na půl cesty mezi La Faba a O Cebreiro a velmi si ho vychvaloval. Chtěl jsem si v baru objednat nějaké jídlo ale protože bylo vidět, že by příprava trvalo dlouho, dals jsem si jen pivo a najedl se z vlastních zásob. Ad šel mezitím napřed, brzy jsem ho dohnal, a potom i nechal za sebou, protože před Triacastelou byla ještě jedna keška, kterou jsem chtěl nalézt. Z Biduedo do Triacastely cesta klesá o více než 500 metrů, terén je ale docela přijatelný.
Keška Groenhoff #5 před Triacastelou na mne vyzrála i letos. Tentokrát jsem sice měl sebou fotku okolí ale ta se tomu, co jsem tam viděl vůbec nepodobala. Zdejší městský alberg byl jedním z těch dvou (ten druhý byl v Torres del Río), který se mi vloni líbil nejméně, takže jsem zamířil do albergu El Berce do Camino, který se nachází na protějším konci města. Volba to byla výborná, jedna z nejlepších za celou dobu mé pouti. Ubytoval jsem se v ložnici o třech normálních a jedné patrové posteli se samými známými a dobrými kamarády. Kromě Ada je tu Nina Sofia, Anemarie i Nadine. Jdu se sprchovat, vyndávám sáček s těmi sandály, ve kterém mívám i mýdlo a prostředek na praní ale uvnitř nacházím jen ty sandálky. Vzpomenu si na ráno, ach přece jen jsem se měl vrátit zpátky do ložnice a najít ten sáček. Co mám ale dělat teď, jak se mám sprchovat, čím budu prát? - přemítám cestou ke koupelně. A v tom se "stane zázrak", podobný tomu, který jsem naznačil při příhodě se zkroucenou lžící. Na volné poličce leží krabička a v ní velký kus mýdla. Vystačilo mi na celý zbytek cesty, jak ke sprchovámí, tak i ke praní.
A praní se tu vyřeší ještě šťastněji. Anemarie totiž posbírá špinavé prádlo nás všech a nechá ho vyprat v pračce a pak uschnout v sušičce. Já s Adem zatím odejdeme na průzkum, kde bychom si mohli sednout na slušnou večeři. Ad je velký odborník na zdejší vína a další nápoje a tak si sklenkou Albarina otestujeme vyhlédnutou restauraci a pak se vrátíme pro holky. Večeře je skvostná, dáme si k ní další sklenku bílého Albarina i červené vino tinto de casa a povečeři i sklenku "Cuarenta y tres", neboli likéru obsahujícího 43 různých bylinek. A po té první ještě jednu. Do albergu se proto vracíme v povznesené náladě. Později v noci ale konstatuji, že ta třiačtyřicítka by bývala bohatě stačila jedna. Z těch dvou mne řádně pálila žáha.